jsme tu jen na "výletě"

Ach jo, zase k babičce. Poslouchat senilní rady do života a odpovídat na otázky tipu-co děláš, jak se máš a nemáš hlad? Po tom zrovna toužím. Budu šlapat osmnáct kilometrů jako cvok jenom proto, abych si tohle všechno mohla vyslechnout.. říkám si, když nandavám spadlý řetěz mého kola. Zachmuřeně nasedám a mé myšlenky se jen hemží poznámkami na tento způsob.

Tak jsem tady, říkám si a zvoním. Přijde babička. Veselá, milá, usměvavá a já se cítím tak nějak zahanbena. I když ona nicnetušíc odmyká červenou branku a přívětivě mě vítá a zve dál, mě hlodá svědomí, protože se nějak nepodobá té "mé" babičce, kterou jsem si cestou zošklivila tolik, že jsem myslela chvílemi, že obrátím kolo... "Tak tě u nás vítáme. Tady je ručník, vyndej si kartáček a hlavně nezapomeň-jako doma. Zdůrazní dědeček a já se cítím hrozně. A bodejť by ne. Oni se na mě tolik těšili a já? škoda mluvit...

Zjistila jsem, že se dá s babičkou skvěle povídat. O všem možném. Přes kosmetiku až po StB a Annu Frankovou. Tři hodinky jsme seděli a vyprávěli si všechno možné.

Zprávy, Hádej kdo jsem, Top star. Snůžka drbů je ten Top star, říká babička, když se na obrazovce televize objevuje Mahulena Bočanová a povídá něco o zdraví, kterého se dneska bude týkat Top Star. Koukám na Pavla Nového, který slaví velký úspěch, že se postavil na vozíčku po těžké nemoci. Koukám, jak se stará paní raduje, že ušla dva kroky. Nestačím se divit, jak znenadání přišla dávná zpěvácká legenda o oko i nos s půlkou obličeje a stal se z něj odkázaný člověk na pomoc druhých. Uvědomuji si, co mám. Kolik jsem toho dostala. Jak moc bych si měla vážit svého zdraví. Nestačím se divit těm skromným lidem, kteří jsou ťastný za každý krok. Babička luští sudoku a já vážně zírám. Možná, že Top star je snůžka starých drbů, ale tohle vydání je asi vyjímka, protže mi dalo mnoho a to hlavně uvědomění, kolik toho mám.

Ano, někdy remcám, když mám dojít mamce pro brambory. Vím, že není správné, když místo toho, abych šla pomoct nemocnému farníkovi, zahřívám si duchny. Vždyť když člověk může-proč nepomoct.Vždyť je to jen na otočku-ten život. Zvláště teď to vidím, když probírám rodinné fotky. Ten čas ale letí. Ano, letí a já nechci předstoupit jednou před pána s tím, že jsem jednou oškrábala brambory, protože tím bych nedokázala nic ani sama sobě. Ano, tohle jsem si všechno uvědomila při jednom pořadu, který je obvykle "snůžka drbů.."

Jedu domů. Nepřetržitě prší. A přesto, že jedu o den dřív, protože mamka potřebuje pohlídat malou ségru, jedu s radostí, že můžu uvádět v chod to, co jsem si předsevzala a to je-Pomáhat bližním. Je snad jasně v tom evangeliu, že komu pomůžeš-jak bys to udělal mě, říká Ježíš.A to já si dneska při každé kapce potu připomínám a nelituji ničeho, co činím pro druhé. A chtěla bych mít co nejvíce příležitostí, abych nepředstoupila jenom s "bramborami".

Vím, že se mi ne vždycky podaří. Určitě ještě párkrát místo pomoci zahřeji peřiny, ale pro mě je nejdůležitější změna, kterou jsem zaznamenala a doufám, že budu mít sílu a ZDRAVÍ to uskutečňovat.